Audioknihy

Četba z deníku, který se stal symbolem utrpení Židů za 2. světové války. Anne se narodila v roce 1929 v Německu, v roce 1933 její rodina uprchla před Hitlerem do Amsterodamu. Tam se poté Frankovi spolu s dalšími Židy od roku 1942 až do vyzrazení v srpnu 1944 ukrývali v zadním traktu domu, kde sídlila otcova firma. Z té doby pochází také deník. Válku přežil z rodiny jen otec, Anne zahynula na jaře 1945 v Bergen-Belsenu. Deník Anne Frankové je jedním z nejbezprostřednějších a nejdojímavějších svědectví o dospívání židovské dívky za druhé světové války. Jeho pisatelka se narodila 12. června 1929 v zámožné židovské rodině bankovního úředníka ve Frankfurtu nad Mohanem. Poté co se stal Adolf Hitler kancléřem, odešli roku 1933 do Amsterodamu, kde Otto Frank působil jako ředitel společnosti na výrobu přípravku do marmelád Opekta. V zadním domě této firmy na Prinsengrachtu č. 263 se od července 1942 ukrývali před pronásledováním a zatčením. Spolu s rodinou Frankových se tu schovávali ještě další čtyři Židé, rodina otcova společníka van Pelse se synem Peterem a zubař Fritz Pfeffer (v deníku vystupují pod pseudonymy). V podzemí přežilo toto dobrovolně nedobrovolné společenství dlouhé dva roky: 4. srpna 1944 však do domu vpadla SS s holandskou policií, všechny ukryté zatkla a poté deportovala do koncentračních táborů v Polsku a Německu. Konce války se dožil jediný Otto Frank, Anne a její sestra Margot zemřely pravděpodobně někdy v únoru či březnu 1945 na následky tyfové epidemie v koncentračním táboře Bergen-Belsenu. U příležitosti svých 13. narozenin 12. června 1942 dostala Anne památníček, červenobíle károvaný sešit v plátěné vazbě, a rozhodla se, že si povede deník. Koncipovala ho zajímavým způsobem – zvolila formu dopisů fiktivní přítelkyni Kitty. Psala potají, pravidelně, svěřování se někomu, kdo má porozumění a koho může pokládat za svou skutečnou kamarádku, se jí stalo životní potřebou a náhradou za družné školní společenství. Poslední zápis je z 1. srpna 1944, tři dny před osudným zatčením. Miep Giessové, jedné ze zaměstnankyň firmy, obětavě pomáhající ukrývaným, se podařilo Annin deník zachránit ze změti věcí na podlaze, a teprve po válce, až když se potvrdila zpráva o Annině smrti, ho předala Otto Frankovi. Ten se v souladu s dceřiným přáním pokoušel – delší dobu neúspěšně – o jeho publikování. Když konečně deník pod názvem Zadní dům roku 1947 vyšel, stal se světovým bestsellerem. Byl zdramatizován i zfilmován, jeho náklad dosáhl milionů exemplářů a stal se symbolem tragického osudu milionů Židů za druhé světové války.Obsah: Sobota 20. června 1942 – úterý 29. září 19422. Sobota 3. října 1942 – sobota 27. března 19433. Pátek 2. dubna 1943 – pátek 10. září 19434. Čtvrtek 16. září 1943 – pátek 28. ledna 19445. Pátek 28. ledna 1944 – čtvrtek 16. března 19446. Pátek 17. března 1944 – středa 3. května 19447. Pondělí 22. května 1944 – sobota 15. července, 1944.Doslov

Úplné vydanie najznámejšieho denníka na svete pod záštitou Nadácie Anny Frankovej. Je len pár kníh, ktoré majú takú obrovskú výpovednú hodnotu a emocionálny náboj ako denník trinásťročnej Anny Frankovej, ktorá sa spolu s rodinou počas druhej svetovej vojny dva roky ukrývala v zadnej časti jednej budovy v Amsterdame. Tesne pred koncom vojny však bola prezradená a spolu s celou rodinou odvedená do koncentračného tábora, kde tesne pred koncom vojny zomrela. Zostali po nej len zápisky. Denník, do ktorého si zapisovala udalosti od 12. júna 1942 do 1. augusta 1944, a v ktorom očami dievčatka, ktoré musí akceptovať hrôzostrašnú realitu, zachytávala všetko, čo sa okolo nej dialo. A napriek tomu, že sa konca vojny nedožila, jej denník ostáva svedectvom neuveriteľnej krutosti nacistického režimu a pripomienkou udalostí, ktoré sa už nikdy nesmú zopakovať.

Román Hlava XXII je jedným z najdôležitejších protivojnových diel, ktoré vyšli po druhej svetovej vojne. Autor opisuje márny boj hlavného hrdinu Yossariana proti absurdnej vojenskej mašinérii, pričom výdatne využíva čierny humor a neustále balansuje medzi komikou a hororom. Názov audioknihy odkazuje na vojenský predpis, podľa ktorého vojakov s istým počtom náletov odvelia z vojny, no zároveň nariaďuje, že vojak musí za každých okolností poslúchnuť svojho nadriadeného a plukovníci neustále zvyšujú počet náletov. Podľa románu bol nakrútený úspešný film.

Dva malí kluci na opačných stranách velkého plotu Devítiletému Brunovi se nechce opouštět starý dobrý pokojíček, školu ani kamarády v Berlíně a stěhovat se do nového, osamělého a ponurého domu v tajemném místě, kterému říkají Oušic. Jenomže Fíra, nadřízený Brunova tatínka, tak rozhodl a děti do podobných záležitostí nemají co mluvit. S kým si tady ale Bruno bude hrát? Z okna vidí jen vysoký plot a za ním občas podivné lidi, kteří všichni nosí pyžamo – i přes den! A pak se jednoho dne seznámí se stejně starým Šmuelem…V roce 2008 vznikla také filmová adaptace s Asou Butterfieldem (zahrál si ústřední postavy též ve snímcích Enderova hra nebo Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti), Davidem Thewlisem a Verou Farmigou v hlavních rolích.

„Věřte mi. Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Příjemná. Přívětivá. Ale nechtějte po mně, abych byla hodná, to není moje parketa. Když nic, jsem aspoň spravedlivá,“ prohlašuje o sobě vypravěčka tohoto příběhu, jímž je sama Smrt. „Budu vám povídat o jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat – odbornice na zůstávání. Jen jeden z té malé knihovny příběhů, které s sebou nosím. Každý z nich je pokus přesvědčit mě, že vy a vaše lidské existence za něco stojíte.“ A vy poslouchejte, abyste zjistili, co osudy Zlodějky knih neboli Liesel Memingerové – dívky, která v Německu pod nadvládou Adolfa Hitlera putuje ke svým pěstounům a snaží se v rostoucím chaosu a zmaru najít nějaký smysl – prozradí o lidech vám. Podle románu vznikla rovněž filmová adaptace (režie Brian Percival, 2013) s Geoffrey Rushem a Emily Watson v hlavních rolích. „Příběh Liesel je dojemný a působivý, ale stejně tak znepokojivý tím, jaké otázky nakonec v člověku vyvolává. Toho efektu autor dosáhl především díky skvostně propracovaným postavám a citu, s jakým se mu daří stavět vedle sebe situace z běžného života s extrémními zážitky vyvolanými válkou.“ – Ladislav Nagy, Hospodářské noviny „Vypravěčka Smrt se nepárá s žádnými tajemstvími, s klidem jí vlastním nám bez okolků uprostřed příběhu prozradí, k jakému neštěstí se na Himmelstrasse schyluje. Možná díky tomu bude pro vás mozaika příhod Liesel a jejích blízkých ještě emotivnější. Každopádně lepšího vypravěče si Zusak vybrat nemohl.“ – klubknihomolu. cz „Smrt vás nechce k Liesel pustit, Smrt je zeď, skrze kterou se k Liesel prostě nedostanete. Tímto přístupem dostává Zusakovo vyprávění zcela jiný rozměr. Díky Smrti si udržuje zdravý a střízlivý odstup, který emoce celého příběhu umocňuje. Autor tak navíc umně vygradoval napětí...“ – lidovky. cz „Příběhem o ztrátách a bolesti provází nejpovolanější osoba – Smrt. Od lidských osudů si udržuje dostatečný odstup, aby dokázala pouze nezaujatě konstatovat pravdu či popsat vývoj situace. Stojí nad nimi, přesto nevyznívá negativně. Čtenář časem zjistí, že má v podstatě velmi citlivé srdce a chování lidí ji děsí. Pochopí, že sadistická není smrt, ale lidstvo samo.“ – Právo

„Teď nesmíme prohrát. Konec je na dohled…“ Někdejší odbojný novinář, kterého vězní v německém koncentračním táboře Mellern, už léta nevyslovil své jméno. Slyší pouze na číslo 509, což tomuto zbídačelému třicetikilogramovému kostlivci pomáhá snášet nelidskou trýzeň na těle i na duši. Na jaře 1945, kdy v dálce hřmí děla z fronty, mají však náhle i zdejší bezcitní bachaři nahnáno, protože Američané překročili Rýn a zuřící Hitler odsoudil Německo k smrti. Situace v lágru je den ode dne vypjatější a vězni 509 nezbývá než věřit v jiskřičku naděje, že se dočká osvobození. Jak ji posílit? Mohl by si vysloužit lepší jídlo v ordinaci, jenže v ní se pořád provádějí zvěrské pokusy. Mohl by prodat nezaevidovaný zlatý zub nebo vsadit na báchorku, že míval ve Švýcarsku konto, aby ho vzal pod ochranu chamtivý dozorce. Ale kdoví jestli. Především bude zapotřebí stůj co stůj přetrpět poslední týdny pekla, aby o něm mohl podat svědectví…„Extrémní prostředí koncentráku autor nevykreslil jako a priori černobílé Zlo. V proměnlivé perspektivě strhujících příběhů zotročených obětí i jejich hlídačů a mučitelů pocítíme sílu sounáležitosti, neuhasitelnou potřebu humanity. To je nejsilnější dojem, který si z téhle četby odnáším.“ - Martin Myšička

„Nikdy se nemohla vymanit z dusivého vědomí, že v jejím životě byla doba, kdy hrála roli účastnice na plánovaném zločinu.“ V patře jednoho brooklynského penzionu v létě 1947 zatím nic nenasvědčuje tomu, že už by se civilizace otřepala z tragédie, kterou jí způsobila největší válka v dějinách. Přisprostlý Nathan se tu propadá stále hloub do spárů paranoie, kdežto jeho milenku Sophii nepřestávají trýznit zážitky, jimiž si jako polská katolička prošla v osvětimském koncentračním táboře, kde ji sadističtí esesáci přinutili k osudovému rozhodnutí. Co všechno se o jejich patologickém vztahu i o hrůzách holokaustu dozví jejich soused Stingo, jenž v hotýlku pracuje na své prvotině a současně procitá z naivity mládí? Lze vůbec ještě po Osvětimi normálně žít, smát se, věřit ve vyšší dobro nebo psát básně? A jak jinak porazit morální dilemata zplozená Zlem, které nepřišlo shůry, nýbrž se rodí v našem světě a mají ho na svědomí konkrétní lidé? Podle knižní předlohy, která se podle deníku Le Monde řadí mezi sto nejvýznamnějších románů 20. století, natočil roku 1982 režisér Alan J. Pakula stejnojmenný film s Meryl Streepovou (Sophie; za roli oceněna Oscarem), Kevinem Klinem (Nathan) a Peterem MacNicolem (Stingo). Dílo ve formě opery (2002) zhudebnil britský skladatel Nicolas Maw.

Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Audiokniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.

Silný příběh odehrávající se za druhé světové války v koncentračním táboře. Jak tyto zkušenosti ovlivní svobodný život? Student medicíny Karel, který pomáhá svému otci v pekárně, se zamiluje do sousedovic dcerky. Banální příběh, kdyby nebylo před vypuknutím války a vyvolená Maruška nebyla židovka. Po příchodu Němců mizí Karlova žena, dcera a syn v koncentráku. Karel se neskutečně trápí výčitkami, že nedokázal zabránit transportu své ženy a dětí do Terezína. Udavačských činů není ušetřen ani Karel, který se octne v lágru rovněž. Náhodou se dozví, že v tomtéž táboře je i jeho žena a děti… Výjimečná, skvěle napsaná kniha, která sugestivně popisuje všechny hrůzy světa. Ne však samoúčelně, vyprávěním probleskuje síla kamarádství, láska k rodině a soudržnost. A také otázka, jak zážitky z lágru ovlivní další život. Setká se znovu se svou rodinou? Pomstí za veškerá příkoří, která mu život do cesty přinesl? Příběh vyslechl autor z vyprávění své babičky.Nahrávka vznikla podle knihy Jana Vavříka Návrat z pekla, vydané nakladatelstvím Brána v roce 2016. Čte Jaromír Meduna.

Věnováno mojí mamince a dalším šesti milionům těch, kteří zahynuli.Bylo jí necelých 16 let, když stála před nacistou a lékařem Josefem Mengelem v Osvětimi. Rozsudek smrti nad ní sice nevynesl, ale nad mámou ano. Autentický příběh jedné z posledních žijících pamětnic Osvětimi, české židovské dívky, která po válce odešla do Velké Británie, kde absolvovala psychoterapeutický výcvik u Anny Freudové. Celý svůj profesní život pomáhala traumatizovaným a zraněným dětem, takovým, jakým byla kdysi sama. Příběh postupuje chronologicky od Lydiina dětství stráveného v předválečné Ostravě přes neúspěšný pokus o útěk do Polska, pobyt v Terezíně, v koncentračním táboře Osvětim, osvobození a odchod do Británie.„Terezín nelze srovnávat s pozdější Osvětimí. Je to jako srovnávat místo, které mi bylo téměř rájem, s peklem, které později přišlo. O Terezíně jsme věděli jen to, že jde o koncentrační tábor. Slovo koncentrační mi tehdy ještě neznělo tak zlověstně, znamenalo to leda, že tam byli lidé pospolu. Terezín byl ghetto, ale přesnější představu, co znamená koncentrační tábor, člověk neměl.“Zapomínat je snadné. V Terezíně lze dodnes najít místa, která Lydia ve své knize líčí. Památník Terezín, národní kulturní památka, tato místa a památku těch, kteří v Terezíně během válečných let trpěli, uchovává pro budoucí generace již od roku 1947.Nahrávka vznikla podle knihy Lydie Tischlerové a Petra Viziny Se žlutou hvězdou v prázdném kupé vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 2021.